Pokaždé, když Marcus navštívil místnost, kde Plinus Lacer přijímal své návštěvníky, ptal se sám sebe, proč si Starý sup vybral právě toto místo. Byla zaprášená, tmavá a tak malá, že se do ní sotva vešel rozlehlý dřevěný stůl, několik polic a pár židlí. Zbytek volného prostoru byl přeplněn svitky, kam až oko dohlédlo. Jak je proboha roztřídit? Myšlenka, kterou si schovejte na skleničku nebo tři.
„Už vím, co se mi chystáš říct,“ řekl pomalu Plinus Lacer a vzhlédl od svitku, který četl, na blížícího se velitele.
„A já to zopakuju. Do kraje se blíží válka a my tady máme sotva pět set vojáků.“ Tohle byla jejich obvyklá diskuse během posledních několika měsíců. „Severní část Hibernie už padla pod útoky Římanů,“ řekl Marcus a pokračoval: „Slídiči, kteří tam byli vysláni, se nevrátili. Dříve nebo později se musíme rozhodnout, Plinusi.“
„Řekni nám raději něco nového. Není tohle přesně ten důvod, proč jsem tu postavil svou pevnost?“ Další návštěvník přerušil to, co se Plinus chystal říct, čímž Marcuse ještě více podráždil. Úhledně oblečený v římských šatech, pohledný a svěží Appius Lacer byl úplným opakem Marcuse. Ten v poslední době vůbec nespal. Architekt sundal hromady svitků z další židle a se svým obvyklým znuděným výrazem ve tváři se posadil.
„Tak co máš za problém, Marcusi?“ zeptal se.
„Já mám problém?“ Marcus vydechl a pomalu počítal do deseti, jak ho to kdysi v dětství naučila matka. „Můj problém je, že tady nepotřebujeme další pevnost, nejdřív jsme potřebovali opravit tu naši! Tohle je nejstarší vesnice v kraji, a ty dobře víš, co to znamená! Koho zajímá tvoje nová pevnost? To ta naše by byla napadena!“
„Jak jsem ti už mnohokrát říkal, šermíři, je neopravitelná,“ řekl Appius. Marcusovi se vařila krev. Matce se bude muset omluvit jindy. „Tak to, architekte, řekni té ženě, která tu zatracenou věc ani ne před třemi dny opravila!“
Appius přestal se čtením svitku a podíval se na statného muže. „Ty se opovažuješ srovnávat složité obranné opevnění s primitivní stavbou sedláka?“ Marcus počítal do deseti. Pak do dvaceti. A do třiceti. Nepomohlo to. „Odvažuji se tě srovnávat s prostou ženou, která opravila mlýn. A popravdě řečeno, tohle srovnání není zrovna ve tvůj prospěch…“
„Tak dost!“ rozlehl se místností chladný hlas Starého supa a v mžiku hádku přerušil. Otočil hlavu k Marcusovi. Velitel spatřil ve starých vodově modrých očích záblesky radosti. „Poslední dobou mluvíš o té dívce až příliš často, chlapče. Jsem na ni zvědavý. Pokud nám můj prasynovec nemůže nic nabídnout, pak je v pořádku, že použijeme poslední možnost, kterou máme, ne? Přiveď ji sem, Marcusi, ať zjistíme, jestli je tak dobrá, jak o ní pořád říkáš.“
Hlasité bouchnutí nyní již zavřených dveří potvrdilo toto rozhodnutí, ale Marcuse to příliš nezajímalo. Poprvé za ty měsíce a nesčetné hádky s Plinusem se dnes konečně mohl klidně vyspat.
