Mladý architekt Appius Lacer ještě nikdy neměl tak špatnou náladu jako teď. U všech římských bohů! Ještě nedávno si myslel, že mu za ramenem stojí sám Merkur, který mu radí a zajišťuje cestu do nejurozenější římské patricijské společnosti. Místo toho strávil několik let utrácením zlaťáků, které zdědil po svém otci a kterými uplácel všechny možné sluhy. Appius doufal, že mu za ramenem stojí i Paregoros. Po tom množství zlata, které utratil, už by potřeboval trochu útěchy. Rozhodl jsem se správně, říkal si.
Po době, která se zdála být věčností, se na Appia usmálo štěstí. Konečně byl pozván na hostinu do císařského paláce! Třetí dcera hlavního císařského správce byla vybrána, aby nahradila jednu z vestálek. Významná událost. Císař chtěl, aby tato událost byla pro starého sluhu co nejpamátnější. Sice tam bylo přes čtyři sta hostů, ale Appius Lacer nehodlal promarnit příležitost, o kterou tak zuřivě bojoval. Císař by si ho měl zapamatovat!
A císař si ho skutečně zapamatoval! I když… Nejprve se ukázalo, že víno není tak nevinné, jak se Appius domníval. Kromě toho byla nastávající vestálka příliš mladá a příliš krásná na to, aby zůstala nepolíbena mužem předtím, než se na dalších třicet let stane Vestinou kněžkou. Alespoň to zkvašená hroznová šťáva našeptávala horké hlavě nadšeného architekta. Zbytek už byl poněkud rozmazaný.
Navzdory nastalému chaosu to vypadalo, že Merkur je přece jen na Appiově straně. Architekta nezabili hned na místě, místo toho ho sluhové protáhli všemi sály a hodili ho do bláta na dvoře císařského paláce s jediným doporučením: už se do paláce nikdy nevracet.
Na odrazení Appia by ale bylo potřeba víc než jen trocha bláta. Ne nadarmo byl synem svého otce. Jeho otec byl rybář z Hibernie, který dokázal během několika měsíců vydělat celé jmění prodejem zboží do Říma. Tohle nebylo nic! Appius si však uvědomil ještě dvě věci: už žádné úplatky služebnictvu ani kvašená hroznová šťáva. Tohle byla smrtící kombinace. Místo toho by měl prostě přinést něco dostatečně cenného, aby ho nejen přijali do paláce, ale aby ho dokonce i vyznamenali jako hrdinu. Měl všechno potřebné k tomu, aby se tak stalo.
Od onoho pamětihodného večera uplynulo několik dní a Appius se přistihl, že nečinně vyhlíží z okna a čeká na posla z paláce. Tady je! Konečně!
Appius vyšel ven za poslem, převzal svitek a roztřesenýma rukama ho otevřel. Byl to jeho vlastní omluvný dopis, znovu zapečetěný císařovým pečetidlem. Přes jeho text bylo napsáno jedno jediné slovo, které stačilo, aby Appiovo srdce poskočilo radostí:
„Schváleno.“
V koutku Appiova oka se objevila slza. Co to má být? Pocit viny?
No, to je jedno. I po několika hodinách mu slovo schváleno stále leželo v hlavě. Při pohledu do zrcadla si představoval vavřínový věnec na své hlavě. Každý triumf vyžadoval oběti a ty, které právě přinášel, se ničím nelišily. Získal by pro Řím Hnízdo Starého supa.
