Přišla do vesnice ráno, právě když Marcus jako obvykle kontroloval stanoviště hlídek. Malá, neohrabaná, v otrhaných šatech a přes levé rameno jí visela brašna plná svitků. Další žebračka mezi desítkami těch, které Marcus denně vídal procházet vesnicí. Předchozí války s Římany měly pro tento kraj ničivé důsledky. Přesto bylo mnoho lidí v pohybu. Hledali místa, kde by se usadili, a kradli vše, co by mohli vyměnit za jídlo. Marcusova vesnice naštěstí válku ustála s minimálními ztrátami.
Jeden zbloudilý katapult sice zasáhl větrný mlýn a vichřice zničila zeď, ale to bylo asi tak všechno. To druhé Marcuse – velitele posádky – dost znervózňovalo. Když Marcus potlačil nervozitu, všiml si něčeho zvláštního na té ženě se svitky u brány. To ho přimělo, aby si ji trochu lépe prohlédl. První a nejnápadnější odlišností byl starý ospalý jestřáb, který jí seděl na pravém rameni bez jakéhokoli vodítka a čepice. Tou druhou byl odhodlaný výraz v její tváři, když se k němu blížila.
„Ty tu velíš?“ zeptala se ho žena. Nemohla být tak mladá, pomyslel si Marcus, když si jí poprvé všiml z dálky. Vypadala na necelých třicet let, měla hnědé vlasy, dlouhý nos a tenké rty, díky nimž její obličej vypadal trochu nesouměrně. Nebyla zrovna nejhezčí, ale na druhou stranu, Marcus také ne. Přesto na ní bylo něco zvláštního, díky čemu mu utkvěla v paměti. Nedokázal ale přesně říct, co to bylo.
„Vládce bydlí na radnici,“ řekl Marcus a s mírným zájmem si ji prohlížel. „A nemyslím si, že má čas mluvit s každým, kdo projde naší osadou, takže musíš mít pádný důvod, abys k němu mohla na audienci.”
“Nepotřebuju audienci,” odvětila žena. Když si narovnávala popruh tašky přes rameno, Marcus pod ním zahlédl spoustu modřin. Taška pro ni byla zřejmě příliš těžká a musela ji už nést hodně dlouho. „Všimla jsem si, že vám chybí jedno křídlo na větrném mlýně… To znamená, že s největší pravděpodobností nemáte mlynáře. Když ho opravím, můžu se tu usadit?“
Otázka byla tak nečekaná, že se voják samým překvapením rozesmál. Žena si Marcuse trpělivě prohlížela a čekala, až se přestane smát a odpoví. Usoudil, že už je příliš zvyklá na odmítnutí.
„Milá paní,“ řekl Marcus a stále se smál té nemožné žádosti. „Křídlo větrného mlýna je třikrát větší a čtyřikrát těžší než ty. Můj přítel architekt se na to už díval a tvrdí, že se nedá opravit.“ Na okamžik se zamyslel. „Poslyš, já tahle rozhodnutí nedělám, ale zaujala jsi mě. Jestli se ti to podaří opravit, buď naším hostem. Přimluvím se za tebe u našeho vládce.“ Znovu se pro sebe zasmál, ale náhle se zarazil, když uviděl, že žena pláče. „Je mi to líto. Prožili jsme tu pár těžkých týdnů. Můžu ti ještě s něčím pomoct?“
„Jmenuju se Kora. A nerozrušil jsi mě,“ odpověděla. Usmála se a Marcus pochopil, že to jsou slzy úlevy. Kora se usmála. „Mohl bys mi říct, jak se jmenuje ta vesnice…“
„Marcus,“ odpověděl. „Tedy, já jsem Marcus a tomuhle místu říkáme Hnízdo Starého supa.“
„Hnízdo?“ Kora se zasmála a obrátila se k jestřábovi, který zřejmě pozorně naslouchal jejich rozhovoru. „Slyšel jsi to, Nenete?“ řekla jestřábovi a prošla kolem Marcuse. „Usazujeme se v hnízdě, není to legrační?“ Nenet náhle vydal pisklavý zvuk, až Marcus překvapeně nadskočil. Zvláštní pták. A co teprv jeho majitelka!
Od toho podivného setkání uplynuly tři dny. Marcus opět jako obvykle kontroloval stanoviště hlídek. Do Hnízda Starého supa se stále trousili lidé. Bylo slyšet výkřiky lidí, kteří prodávali zboží na trhu, a obnovování vesnice nabíralo na obrátkách. Dnešek se však od normálu poněkud lišil.
Větrný mlýn opět fungoval.
